Bůh

Nemá smysl polemizovat zda Bůh je či není. Bylo by od nás lidí neskutečně sobecké a ješitné, myslet si, že Bůh neexistuje. Jde spíš o to, jak si ho představujeme. Boha máme v sobě a my všichni dohromady jsme jeho součástí, ať chceme nebo ne.

Vesmír vznikl z Velkého třesku, přirovnala bych to ke splynutí vajíčka a spermie. Blesky, elektrické výboje a znenadání je tu nový vesmír, rozpínající se do okolí jako dítě rodící se v lůně matky. Jak se vesmír rozpíná, vznikají planety a na nich další životy, ovlivňující se vzájemně. Jak dítě roste a přijde na svět, vyvíjí se jeho orgány, dostává rozum a ovlivňuje ostatní kolem. Každý orgán má nějaký smysl, každá buňka, atom proudící v těle má důvod proč v něm je - aby nový vesmír, nové dítě, nový bůh mohl konat a žít.

A co smrt? "Prach jseš a v prach se obrátíš" - buńky se opět vrátí do svého původního stavu, rozplynou se, jako se rozpadne vesmír, když ho pohltí černá díra. Ale neztratí se, smísí se s okolím a přetransformují se do jiných předmětů, věcí, zvířat či lidí a koloběh života pokračuje.

Samotná představa smrti je dle mého názoru hrozná a nechci si připustit, že je z ničeho nic tma. Už jen při vyslovení slova smrt, mi naskakuje husí kůže. Je to asi jako když vypnete ze zásuvky kabel - najednou není nic, jen tma a vy o ničem nevíte a je vám vše jedno? Bože, copak to je opravdu tak? To se celý život učím, honím za vším co mě zajímá, snažím se získat zkušenosti, co nejvíce porozumět světu a pochopit jeho chod, abych na všechno potom zapomněla a nevyužila to? Copak je smrt opravdový konec? Ne, tomu se mi nechce věřit, nechci si připustit, že po smrti už nebudu a budu navždy zapomenuta, já, já, JÁ.... jak egocentrický je člověk! Ale tím pádem by nic v našem životě nemělo smysl. Ano, smysl by mohl být takový, že jsem červená krvinka v řečišti krve, v těle Boha a on mě potřeboval, aby mohl žít, ale není to setsakramentsky málo? Možná je tedy život jen jakýsi úplatek, aby Bůh mohl díky mému výkonu žít? Ne, s touto odpovědí se nespokojím, nejsem přeci jako ovce ve stádu, dělající to, co se jí nařídí... ?

Nemám ráda rozbroje a hádky kvůli náboženství. Lidstvo (či spíše určití jednotlivci) náboženství prachsprostě zneužívá k ovládnutí druhých. Ano, náboženství je důležité, dává lidem řád podle kterého se řídí a žijí a jsou lidé, jež nějaký řád ve svém životě potřebují.

Říká se - víra tvá tě uzdraví a je to pravda. Je osvobozující spoléhat na vyšší mocnosti a jejich libovůli nechat na nich, aby vše dobře dopadlo. I v nejtěžších chvílích je naděje a víra v Boha to, co může pomoci. Bůh, ač ho nevidíme nebo nevíme jak přesně vypadá, nám pomáhá.

A který bůh je správný - mají pravdu křesťané, židé, muslimové nebo třeba křováci z Afriky? Copak nejsme s to pochopit, že to je jeden a ten samý? To se mezi sebou musíme hádat a mordovat? Proboha, nehádejme se a nechme žít jeden druhého, tolerujme souseda odvedle, jež má svého Boha co dle něj vypadá jako orel se zlatou korunkou na hlavě, vždyť Boha nikdo nikdy neviděl a třeba má ten soused pravdu. Každý ať si věří, čemu chce, pokud tím neubližuje druhým. Jak již jsem napsala, stejně je náš Bůh jediný, totožný a úplně stejný :-)

Vadí mi fanatismus, slepé následování čehosi a nebrání ohled na druhé. Pánbíčkářství, odsuzování jiných na základě špatné víry nebo neřízení se dle božích pravidel. Pravidla správného chování máme vrozená. Většina lidí podvědomě ví, co je správné a co není, jen postupem času, jak pomalu stárneme k těmto vrozeným pravidlům získáváme různé postoje a buď si je osvojujeme, řídíme se dle nich nebo je porušujeme. Ale stále ve skrytu duše, podvědomě, tušíme co se má a co se nemá.

Bůh je všemohoucí a on vidí, jak se kdo chová a kdo v něj věří. Nemusím se přeci každý den desetkrát pomodlit, hlavní je, že se chovám slušně a neporušuji žádná tabu. Nemám ráda pokrytce, co si myslí, že jsou něco víc, protože chodí do kostela. Já do kostela nechodím, má víra v Boha je však silná.

Přijde mi drzé, žádat Boha o pomoc pokud sama nepřiložím ruku k dílu. Jak mi jednou někdo řekl - "Nepros boha o to, abys udělala zkoušku, když jsi ani neotevřela knihu"... :-) Bůh rád pomůže, jakmile vidí snahu a chuť dotyčného bojovat s tou správnou vervou a zapálením pro věc.

Jsou věci, jež nevím, jak odůvodnit a jsou to věci, které se dějí a nemají smysl a vyvracejí boží existenci. Proč někdo celý život trpí, aniž by udělal za svého života něco zlého? Nenapadá mě jediný důvod, proč to tak je - jedině, že bychom se přiklonili k reinkarnaci. Ano, to bych pochopila. V minulém životě jsem udělala podraz a teď mi to dá Bůh s prominutím vyžrat :-) a pěkně do dna. Tím pádem jsem schopna pochopit, proč se tak děje a nechci si připustit, že by utrpení lidí, co nic zlého neprovedli se dělo bezdůvodně. Anebo co například různé zázraky? Zázraky se dějí a nelze je nijak vysvětlit, jen tím, že to je důkaz boží existence.

Vše je dle mého naprogramováno dopředu. Někdo napsal scénář a já podle něj žiji a ovlivnění scénáře není možné, Bůh-režisér si to tak přeje a já hraji, jak on chce. A on ví, že dělám chyby, protože mi je sám vepsal do mého scénáře života, ale všechno má svůj smysl, má role je tu od toho, abych ji zahrála, jak si Bůh přeje. Svým chováním ovlivňuji životy jiných, aby i oni zahráli to co mají a jejich role byli sehrány. Selhal-li by jedinec, začalo by se vše hroutit jako domeček z karet.

Často přemýším, jak asi vypadá Bůh? Spíš se přikláním k teorii neskutečně mocné síly, jež by se dala přirovnat k přírodě a všemu co nás obklopuje. Bůh je vzduch, Bůh je voda, Bůh je oheň, Bůh je slunce, Bůh jsou všichni kolem mě. Pokud Bůh opravdu stvořil člověka k obrazu svému, jak asi vypadá? Jako Bůh by musel mít dokonalé vzezření. Musel by být krásný, mladý, s uhrančivým pohledem, podmanivým hlasem a charismatem vyzařujícím na dálku. A co kdyby byl Bůh žena? Bylo by to vůbec možné? Celá staletí byli prosazování pouze muži a ženy byli v pozadí.... Anebo je Bůh muž i žena? Šlo by to vůbec, že by byl něco jako hermafrodit? Jak by potom vypadal? Jako žena nebo jako muž?

Dovádí mě k šílenství jedna otázka - odkud se vzal Bůh, přeci se odněkud musel objevit a nevznikl z ničeho. Ale pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to, že existuje síla, přesahující našeho Boha a tím by se vyvracela jeho jedinečnost a přesouvala by se na "Praboha" a důsledkem by zas byla otázka - odkud se vzal Prabůh..... a otázka vyvstává pořád dokolečka dokola..... hlavně se z toho nezbláznit, odpověď není možná a lidská mysl není schopna podstatu Boha pochopit, nenáleží jí to.